Zmije obecná,jediný u nás žijící jedovatý had,vytváří na obrovském areálu rozšíření pouze tři uznané subspecie.Na většině území to je nominotypický poddruh Vipera berus berus (LINNAEUS 1758),na východě to je Vipera berus sachalinensis (ZAREWSKI 1918),a konečně na Balkáně poddruh Vipera berus bosniensis (BOETTGER 1889),který je zmiňován v tomto článku.

Vipera berus bosniensis je v součané době známá ve dvou varietách.Horské a nížinné.Nížinná byla dříve považována za samostatný poddruh Vipera berus pseudaspis.Nížinná forma žije v Maďarsku,Rumunsku a částečně v Jugoslávii,horská v ostatních částech areálu výskytu,většinou nad 1500 m/n.m. Samci horské formy jsou stříbřití,s tmavou kresbou,samci nížinné formy jsou hnědí s černou kresbou,jako samice obou forem.Černá klikatá čára na hřbetě se u V.b.bosniensis místy rozpadá do skvrn.Velikostí se nijak neliší od nominotipycké V.b.berus .

V.b.bosniensis je poměrně hojná v jihozápadním Bulharsku na pohoří Pirin.Žije zde od výšky zhruba 1500 m.n/m(chata Jane Sandanski) do alpinského pásma ve výšce kolem 2400 m.n/m.Jedinými plazi,kteří s ní sdílejí její stanoviště jsou v nižších polohách hadi Elaphe longissima(LAURENTI 1768) a Coronella austriaca(LAURENTI 1768),až do nejvyšších poloh ji doprovází balkánský poddruh Ještěrky obecné Lacerta agilis bosnica (SCHREIBER 1912). V nižších polohách obývá okraje lesních cest,nebo paseky,ve vyšších žije v porostech kleče,většinou na vlhčích místech. Ráda se ukrývá v nízkých keřích.Její potravou jsou hlodavci,ještěrky a snad i mláďata ptáků,pokud je najde.Je poměrně agresivní a při jejím odchytu je dobré být opatrný.
V extrémních podmínkách horských oblastí poměrně dlouho zimuje,na Pirinu kolem 5-6 měsíců od října do března až dubna.Páří se na jaře,přičemž samici může pronásledovat i několik samců.Samice je vejcoživorodá,tzn.že klade vyvinutá mláďata v blanitých obalech.Ta je protrhnou ihned po narození a začnou samostatný život.
V teráriu jí musíme poskytnout specifické klima.Rozdíly teplot by měly být dostatečně velké a to nejen v různých místech terária,ale i mezi dnem a nocí.Jako substrát se mi osvědčila vlhká lesní hrabanka a "bělomech".Interiér jsem doplnil úkryty z kůry.Někdy mohou nastat problémy s krmením,protože zmije odmítají bílé myši.Většinou jsem je rozežral na odchycených hraboších(chytat na čistých loukách!!),které jsem na den uzavřel na hobliny v přepravce.Druhý den jsem je zkrmil a do použitých hoblin jsem umístil bílé myši.Při dalším krmení již žrali i je.Ochota přijímat náhradní stravu je však individuální,takže se můžete setkat i s jedinci,kteří žerou bez problémů napoprvé.
Zmije obecná disponuje velmi účinným jedem,kterého je však poměrně malé množství,takže zdravého člověka,pokud není na jed zmije alergický,nemůže ohrozit na životě.Má se za to,že jed poddruhu V.b.bosniensis je narozdíl od nominotipyckého poddruhu neurotoxický a tudíž i více nebezpečný.Uštknutí touto zmijí jsem si sám protrpěl,takže mohu tato slova potvrdit.

Uštknutí:
Předem bych rád uvedl,že nejsem žádný drobeček.V době uštknutí jsem měřil 192cm a vážil jsem kolem 100kg.Samec zmije,který mne uštkl,měřil kolem 50 cm.
Při pěší tůře z nejvyššího Pirinu jsem ve výšce kolem 1500 m.n/m zahlédl krásného samce Vipera berus bosniensis,který se snažil zmizet přede mnou ve křoví.Nebyl jsem na takové setkání připraven,neměl jsem rukavice,ani nic,kam bych ulovenou zmiji uložil.Veškeré věci nesli kamarádi,kteří šli za mnou několik set metrů.V zápalu lovu jsem po samci hmátl pravou rukou a chytil jej za ocas.Levou jsem se snažil uchopit jej za hlavou.Samec se však ohnal a uštkl mě do posledního článku ukazováku levé ruky,oběma zuby.Nechtěl jsem mu ublížit,ani jej odhodit,tak jsem jej opatrně sundal z prstu.Mezití samec spokojeně přežvykoval a pumpoval do prstu jed.Místo uštknutí jsem nijak nesál,neřezal,ruku jsem si nepodvázal.Nechal jsem všemu volný průběh.Rána nijak nebolela,malý otok byl omezen na samotný prst.Hada jsem držel za ocas,dokud nepřišli kamarádi.Tehdy jsem začínal cítit nasnesitelné pálení chodidel,takže než přijelo auto,musel jsem nohy chladit v potoce.Cestou do kempu jsem již za jízdy zvracel z okna auta a přestával jsem vidět.V kempu jsem ještě stihl kamarádům nařídit,aby mi venku rozprostřeli spacák a uvařili kotel čaje.Ulehl jsem a začal trpět.Vše co cítíte,vše co se kolem vás děje přitom vnímáte zcela jasně,mysl zůstává nedotčená.Had mne uštkl v 15.00 a v 17.00 jsem již neviděl.Nemohl jsem otevřít víčka.Pokud jsem chtěl alespoň něco zahlédnout,musel jsem si pomáhat prsty a víčka otevřít násilím.Ani to však nebylo mnoho platné,protože jsem viděl rozmazaně,oči neostřili.Jazyk jsem měl ztrnulý,tudíž jsem nemohl mluvit.Dech a tep se zvýšily,tep na 160 t/min.Cítil jsem žízeň,ale špatně se mi pilo,nemohl jsem dobře polykat.Ke všemu jsem tekutinu v sobě dlouho neudržel,protože jsem neustále zvracel.Aby nebylo všeho dost,přidal se k zvracení i průjem.Naštěstí jsem byl schopen odvalit se za velký blízký platan.Zatímco kamarádi utápěli obavy o mne v bulharské rakiji,já jsem prožíval tento stav asi do půlnoci.Tehdy se mi začal zklidňovat tep a dýchání,takže jsem usnul.Ráno jsem se cítil podstatně lépe,i když jsem stále ještě nemohl otevřít oči a mluvení mi také činilo potíže.Tyto příznaky odezněli do druhého dne.Špatně jsem však viděl ještě asi týden.Poté jsem se cítil zcela zdráv.Při následující kontrole krve mi byla zjištěna lehká disfunkce jater a ledvin,i to se však časem vrátilo k normálu.
V místě uštknutí nevznikl žádný hematom,ani jiné krevní podlitiny kdekoliv na těle.Všechny příznaky jsou typické pro otravu neurotoxickým jedem.
Při chovu je nutné tuto zmiji řádně zabezpečit.Rozhodně by ji neměli chovat lidé,kteří si nejsou zcela jistí svou spolehlivostí.To ovšem platí pro jedovaté hady obecně.K chovu je nutné povolení.NEBEZPEČNÉ ZVÍŘE!!

Lokalita Vipera berus bosniensis(Pirin,Bulgaria).